Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

MAGIE A MÝTUS LUNÁRNÍHO CYKLU

Před dávnými dobami, které si jen ztěží dokážeme představit, kdy naše Země byla ještě mladičká, dostala svůj jediný satelit, Lunu. O tom, jak se to stalo, existují různé teorie. Jedna praví, že Země a Luna byly stvořeny současně, že se zrodily z ohnivých hlubin Slunce. Další teorie vyslovuje hypotézu, že Luna byla již existující hmota, která se dostala do oběžné dráby Země, jež si ji přitáhla.
 

 

Nejnovější a široce uznávaná teorie spočívá v tom, že asi před čtyřmi a půl miliony lety dopadlo na povrch Země jiné planetární těleso a vymrštilo úlomky do její oběžné dráhy, kde se spojily v Lunu.

Luna je po Slunci druhým nejzářivějším objektem na obloze, přičemž jedno těleso osvětluje Zemi ve dne a druhé v noci. Protože máme tendenci přirozeně i mythologicky vidět Slunce a Lunu jako pár, je zajímavé a v mystickém slova smyslu symbolické, že se nám obě tělesa ukazují ve stejné velikosti, přestože Slunce je ve skutečnosti mnohokrát větší a vzdálenější. Luna je 390 tisíc kilometrů od Země. To zní jako obrovská vzdálenost, ale v kontextu vzdáleností jiných vesmírných těles je nesmírně blízko, dokonce na ní můžeme jasně vidět i krátery a další rozlišovací znaky, které vytvářejí její známou podobu a rysy. její blízkost také znatelně ovlivňuje veškerý život na Zemi, přílivy a odlivy, naše hormonální a růstové cykly, stejně jako zbytek živočišné a rostlinné říše.

Přibližně osmadvacetidenní cyklus Luny je spjat s ženskou menstruací a rozmnožováním zvířat. Její dorůstání a ubývání také značně ovlivňuje naše nálady a energetické vzorce. většina lidí si alespoň matně uvědomuje vrcholy napětí nebo vzrušení, když Luna dorůstá do úplňku, stejně jako jejich postupný pokles, když začne ubývat.

Přestože si nemůžeme být úplně jisti tím, zda je to pravda, mnohé důkazy naznačují, že dávné národy považovaly Lunu za ukazatel plodnosti a na základě pozorování souvislostí s menstruací zřejmě vyvinuly lunární kalendář, jehož zbytky nacházíme vyryté do kamenů, kostí nebo rohů. Samotný název pro menstruaci je odvozen od latinského mensis neboli měsíc. Moderní čarodějky a příznivci kultu Wicca dávají stupně lunárního měsíčního cyklu do souvislosti s fázemi Bohyně -  s Pannou, Matkou a Stařenou, což odpovídá představám našich dávných předků, již Lunu také považovali za vnější úkaz Velké Bohyně a její cesty od mladé dívky ve zralou ženu, pak v ženu starou a poté opět v dívku, přestože nemáme nezvratný důkaz o tom, že tomu tak skutečně bylo a že některé z mýtů pojících se s tímto předpokladem nejsou jen zbožným přáním nebo vytouženou fantazií současných pohanů.

Jediné, čím si můžeme být jisti je to, že mnohé z kultur v průběhu věků dodávaly Luně ženské vlastnosti. Ženská neboli jinová část čínského symbolu jin-jang je patrně lunární a zcela jistě symbolizuje trávení a výživu. Pro Maye byla Luna Ixchel, Bohyně-Stařena, pro Řeky byla pannou Artemis či Seléne, nebo za úplňku Déméter či Hakaté, která začínala svůj život jako bohyně rodinného krbu, ale později se stala lunárním božstvem podsvětí a křižovatek. Římané uctívali Dianu jeho Artemidin protějšek v podobě bohyně lovu.

V tarotu je Luna symbolizována Velekněžkou, mocnou a intuitivní dívkou, pod jejímiž nohami leží srpek Luny a která vládne všemu, co je instinktivní, okultní a skryté.

Avšak ne všechny kultury považovaly Luny za ženskou energii. V Japonsku ztělesňoval Lunu bůh Cuki-Joma, jehož sestru, sluneční bohyni Amaterasu, milují feministické čarodějky. V Indii má Luna ženské vlastnosti, ale sám Měsíc je spíše bohem než bohyní. I pro Sumery byl Měsíc bohem: nazývá se Sín a byl synem nebeského otce Enlila a zemské matky Ninlil. V tradicích severní Evropy je Měsíc mužského rodu, protože byl považován za neplodného, chladného a krutého, zatímco Slunce - na dalekém severu slabé - bylo vnímáno jako vyživující a svým jemným teplem podporující růst přírody.

Je potřeba pochopit, že si do Luny promítáme svoji symboliku, čímž si ji personifikujeme, abychom k ní  zaujali určitý vztah a vyjadřovali jí svůj duchovní vděk. Pokud spatřujeme Lunu jako Isidu, jako Seléné či Artemidu, pak se nás archetypální energie  námi vyvolené bohyně dotýkají právě prostřednictvím Luny. Lunární energie odráží a zprostředkovává vše, co je do ní promítáno, ať  již je to sluneční svit (což je světlo, které Luna přijímá a pak doráží zpět k nám od svého většího, ohnivějšího bratra), nebo astrální světlo.

Magické energie Luny tvoří podstatu astrální říše; Luna vládne Jesodu, zastávce v kabbalistickém stromu života, která se vztahuje k iluzím, ale také k duševní a duchovní síle. Proto spřádáme svá kouzla za použití energií určitých lunárních fází, abychom svým záměrům dali tvar a poskytli jim v duchu formu, s jejíž pomocí se v příslušném čase zhmotní na pozemské pláni  

V čarodějnictví a pohanství odpovídají mnohé bohyně různým bodům měsíčního lunárního cyklu, takže za úplňku můžeme vzývat Isidu nebo Déméter a v temných obdobích, kdy se na obloze objeví první srpeček nové Luny, Hekaté a Artemidu.

Existuje samozřejmě mnoho dalších bohyň, jejichž atributy a osobnostní rysy se spojují s Lunou. Lunární paprsky jsou mostem, po němž přecházíme mezi jednotlivými světy a kde se odehrávají kouzla. Jsou prostředníkem, díky němuž můžeme vyjadřovat Bohyni svoji oddanost a přijímat její lásku a požehnání. její přítomnost v našich rituálech, při nichž vstupuje do jednotlivých účastníků v posvátném kruhu, je povznáší, inspiruje a může jejich prostřednictvím i promlouvat. Všichni jsme jejími kněžkami a kněžími.

Existují určitá stvoření, která se vždy s Lunou spojovala; mnohá z nich se dají vystopovat v celé řadě zemí a historických období. Moderní čarodějky vědí, že zajíc je zvířetem náležejícím Bohyni jako symbol čarodějnictví a lunárních fází. Ovšem i Číňané a Indové spojovali zajíce s Lunou, tam prý má svůj domov. V Indii lidé považovali za lunárního boha jelena - totéž zvíře, které doprovází Artemidu a je jednou z podob Boha současných pohanů.

Zvířetem čarodějnic je rovněž ropucha, která podle dávného čínského přísloví žije také na Měsíci. Dalším lunárním zvířetem je býk, který se objevuje v některých kulturách jako zvíře spojené s mužským lunárním božstvem, byť bývá taktéž spojován se Sluncem. V jiných dobách byl býk zasvěcen bohyni, jíž mohl být obětován - jako podobenství naplnění a bezprostředního ubývání Luny.

Lidé Lunu celá staletí sledovali pomocí silných teleskopů, noha člověka spočinula na jejím povrchu, existuje mnoho statistik ohledně její hmoty, jejího nerostného složení, její tíže, velikosti a oběžné dráhy. Přesto však nic z toho nedokázalo zničit její tajemství, nebo snížit její význam pro magii a věštění. Síla, kterou vyzařuje, se dá chápat symbolicky, nebo se jí dá účinně využívat v rituálech a v magii. Staletí takzvané civilizace nevymýtila naše instinktivní reakce na její ubývání a dorůstání, ani sílu jejího svitu na noční obloze. Uctíváme ji a všechno, co pro nás představuje, stejným způsobem, jako to dělali naši předkové, když hleděli na její tvář z úkrytů svých jeskynních obydlí. Někdy ji nazýváme jinak a připisujeme jí odlišné kvality než dřív, ale naše reakce na ni a naše oddanost se v průběhu historie změnily jen velice málo.

Ukázka z úvodní kapitoly z knihy Pocta Luně.

Knihu Pocta Luně - Magie a mýtus lunárního cyklu napsala Elen Hawke. Vydal ji v roce 2005 Knižní klub; ISBN: 80-242-1384-2, vázaná, počet stran - 192

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.67 (3 hlasů)
 
Reklama
Obsah tohoto reklamního panelu nesouvisí přímo s publikovaným článkem.
 
nacita se...